Za devatero komíny, devatero montážními halami a dvěma větrníky, v kraji, kde úroveň městem dotované kultury klesla tak hluboko, že i nejhlubší zdejší štoly mohly blednout závistí, žil byl čaroděj Magiáš. Obvykle sledoval všechno lidské pinožení s uctivým odstupem, situace v tamějším kulturním dění-nedění mu však
nedala spát. A tak si řekl, že čas od času vyjde mezi lidi zjistit, co je nového.
Po chvíli zvažování, co vzít jako bernou minci pro posuzování kulturní úrovně, se rozhodl pro galerii v místním zámku. Poprvé tam zavítal v listopadu a zhlédl zázračnou dírkatou výstavu, která mu téměř vzala dech. Tolik
důvtipu, a na tak malém prostoru!
V prosinci zaskočil ve sváteční náladě… a opět zázrak. A opět dírkatý. Nu což, řekl si Magiáš, jsou Vánoce, děti mají volno, zajdou se, jako já, podívat na zázrak. Na tom přeci není nic špatného, ba vlastně jde o záslužný čin. Jenže když se Magiáš vrátil v lednu, bylo to tu zase! Teď už spíš dírkaté, než zázračné…
Magiášovi zvláštně zavrzala čelist, pozvedl obočí a čekal netrpělivě na únor. Tentokrát už jen nesměle nahlédl klíčovou dírkou a dál se neodvážil. Byl tam pořád! To už i hlavní kulturní poradkyně Marta a Míša ve spánku
kroutily hlavami (však je mají notně olysalé!). A čaroděj klouzal závějí co nejrychleji, co nejdál.
Přišel březen… Magiáš se opět vydal na průzkum. Tentokrát se rozhodl nenechat nic náhodě a koupil se cestou v Lidlu pytlík oříšků, které jsou prý dobré na nervy. Když však otevřel zámecké dveře, leknutím mu jedno z jader zaskočilo v krku. No zázrak, že hned neumřel… Dusit se začal, to ano. Bylo to podobné, jako když se mu kdysi v krku vzpříčila pecka. Tedy, pecka to byla i tentokrát, a pořádná! Ani umně zhotovený nástroj z Merkuru, kterým mu čilá průvodkyně chtěla ořech dostat z krku ven, nepomohl.
Magiáš si vzpomněl, jak si kdysi poslal pro doktora, pro toho pravého, co má před jménem DR, a jak mu to tehdá pomohlo. Jenže nyní usoudil, že rychlou pomoc nepotřebuje ani tak on sám (věděl už, že dobře mířená rána do zad udělá své), ale místní kultura. Že už na to nestačí ani Míša, ani Marta, ba ani každoroční několikamilionová záplata. A jestli se má z provinční státi kultura na vrcholové úrovni (tušil, že v městě se silnější sportovní než kulturní tradicí by na tohle slovo mohli slyšet), pomůže jen vrcholně dobrý odborník.
I vypravil se hledat do VRCHlabí a do VRCHotových Janovic. A přivezl odtud hned tři odborníky: pana a paní VRCHlabské (v místním nářečí jim hned zkomolili B na V) a paní VRCHotovou-Janovickou. Trochu zakouzlil, ale stačilo málo, protože mezi tím kouzlili také místní obyvatelé u volebních schránek. A tak dostal Magiáš své tři „koně“ na VRCHol: jednoho do dozorčí rady kulturní společnosti, druhého mezi radní města a třetího také na radnici, do výkonné pozice. Nikdo si ani ničeho nevšiml. Magiáš v duchu zadoufal, aby v místím nářečí z Janovice nebyly Jalovice a aby to celé podle toho nevypadalo… jalově.
Ale pak si řekl, že snad už udělal dost a nechal lidi, aby se s tím i tentokrát popasovali sami. A jak, milé děti, tahle pohádka dopadla? Na to si budeme muset ještě chvíli počkat…
