Jak kovář ke štěstí přišel aneb když se klade kámen základní

V jednom městě nedaleko Prahy žil chudý kovář. Celé dny trudnomyslně vysedával před svým nuzným domovem a čekal, jestli by se třeba nenašel někdo, kdo by mu zaplatil za vyrobení podkovy pro štěstí, zvonku pro krávy nebo kování na plot. Už léta se ale nikdo takový neobjevil. Žena nešťastného kováře opustila, utekla i s jeho třemi dětmi za majitelem betonárky, kterému podnik naopak vzkvétal. A tak byl kovář všem akorát pro smích.

Jednoho dne se primátor města dozvěděl, že konečně započne plánovaná rekonstrukce Domu pro seniory. I řekl si, že je to dobrá příležitost, jak se zviditelnit. Seniorů je totiž hodně a jemu (a možná i jeho politické straně, ale na to až tak nemyslel) by to mohlo přinést pár politických bodíků. To se přeci vždycky hodí.

Primátor tedy začal zjišťovat, jak všechno nejlépe udělat. Nebylo to tak těžké. Vždyť při započetí stavby se sluší poklepat na základní kámen a popřát stavebníkům mnoho štěstí! A že jde jen o dostavbu, to přeci pranic nevadí, vždyť je to dostavba Domova pro seniory, a tedy dostavba výsostně důležitá.

Plán byl na světě. Sehnat kámen nebylo nijak těžké, místní stavební firmy ve snaze zavděčit se nabídly obratem pestrou paletu vhodných kamenů i se sadou různých bonusů, zahrnujících dopravu zdarma, termosku s čajem pro přítomné či děkovnou gravírovanou cedulku se jmény těch, kdo se o dostavbu Domu pro seniory nejvíce zasloužili.

Horší to bylo s kladívky. Nešlo přeci použít nějaká obyčejná ošklivá kladiva! Primátor zatoužil po něčem reprezentativnějším. A tu si vzpomněl na chudého kováře, kterého tu a tam zahlédl při cestě do práce, když zrovna při pročítání novin obracel stránku. "Pošlete pro kováře!" rozkázal svému sekretariátu primátor. A už se vše dalo do pohybu. V ten mimořádně šťastný den oprášil kovář svou dílnu, rozdmýchal uhlíky a znovu okusil, jaké je to sevřít pevně v ruce perlík.

Jenže o primátorových plánech se podivnou cestou doslechl primátorův náměstek, druhý primátorův náměstek i první náměstek primátora. "Skandální," rozčiloval se při jejich společné schůzi v kanceláři náměstek. "On by se chtěl, holoubek, blýsknout před lidmi, a my bychom utřeli nos?" podpořil ho druhý. "Tak to nesmí zůstat!" zvolal rázně první náměstek primátora. A tak se náměstci radili, až se nakonec shodli, že když může na kámen klepat primátor, mohou oni taky – ba co víc, je to jejich občansko-politická povinnost.

Náměstci vypátrali, kde si nechal primátor vyrobit reprezentativní poklepávací kladívko, a vyrazili společně do kovárny. Jaké bylo překvapení, když se tu střetli s dvěma zástupci Domu pro seniory, kteří se také dozvěděli o primátorově podlém plánu (město bylo akorát tak malé, aby se jím drby šířily proklatě rychlě) a také nechtěli věci nechat jen tak. Kovář se nestačil ohánět. Jeden den a hned šest zakázek! To je skoro zázrak.

Jak už to v pohádkách chodí, dobrá věc se podařila. Všichni pánové (primátor, náměstek, náměstek, první náměstek i ti další dva) pěkně poklepali na základní kámen a jejich společná fotografie vylétla do světa na stranách propagačního měsíčníku s nákladem 35 tisíc výtisků. Náměstci sice nejprve nemohli primátorovi odpustit, že je chtěl tak ošklivě obejít, ale nakonec je odzbrojil jeho oslnivý úsměv.

A kovář? Ten dostal od představitelů města bohatě zaplaceno. Když teď vysedával před svým domem, říkal si, že svět zase není tak nespravedlivý. Konečně z rozpočtu ukousl také svůj díl. A jestli neumřel, dostává městské zakázky na drobné kovářské práce dodnes.

foto: Kladno 2011/Josef Seifert