Žil byl jednou jeden primátor.
Politikou se živil už hezkých pár let, a když mu do klína spadlo primátorské křeslo (jeho předchůdce totiž vzali do vazby za podezření ze zneužití pravomoci veřejného činitele, které nakonec nikdo nedokázal), vykouzlil na tváři blyštivý úsměv a s chutí do něj usedl.
I panoval rok, panoval dva roky a dobře se mu panovalo. Pronášel řadu proslovů a úvodních slovíček, za která mu vždycky někdo zatleskal, ukazoval se lidu, fotografoval se s ním a byl mezi ním stále oblíbenější. Primátora to všechno těšilo, ale když viděl, jakých úspěchů umí za tak krátkou dobu dosáhnout, začalo mu být sedmdesátitisícové městečko trochu těsné.
Při svých návštěvách nedaleké metropole se rád procházel po Malé Straně a představoval si, jaké by to bylo chodit pracovat do Valdštejnského či Thunovského paláce, nebo dokonce do samotné Strakovy akademie.
A tak se rozhodl jít svému štěstí naproti a kandidovat do Senátu. Šance měl vysoké, ale nakonec odešel velmi těsně poražený. To se stává, řekl si primátor, a dál pečoval o růst svého města. Jenže semínko pochyb už v něm klíčilo. Najednou mu nestačil potlesk ani tucet fotografií v propagačním městském měsíčníku, nic z toho mu totiž nedávalo moc – a jak si primátor při senátorské kampani uvědomil, moc je něco, co by opravdu moc chtěl. Seděl tedy sklesle na svém primátorském křesle, podepisoval vše, co musel podepsat, ale sám by nejraději byl někde úplně jinde.
A tu se mu náhoda připletla zrovna pod nohy. Senátor, který jej porazil v předchozích volbách, nečekaně umřel a bylo nutné vypsat volby nové. Tentokrát už to musí vyjít, řekl si primátor, jenomže voliči mu i napodruhé řekli NE (ostatně pár měsíců předtím vyhrál komunální volby, tak co by vlastně chtěl).
Primátor se vztekal a prskal a křičel. Mí Kladenští mi nerozumějí! hořekoval. A potom dostal spásný nápad. Když to nejde skrz volby, musí to přece jít jinak! A nejlepší způsob, jak se bez voleb dostat do vysoké politiky, je stát se něčím poradcem, náměstkem či asistentem. Primátor pečlivě prošel telefonní seznam, vybral několik svých dobrých kamarádů, kteří se do vysoké politiky už dostali, a začal jednat.
Netrvalo dlouho a dohoda byla na světě. Životní ministr totiž zrovna sháněl náměstka, a když se mu primátor ozval, zavzpomínal na staré dobré časy, kdy spolu tu a tam jako hlavy dvou takřka srostlých území (dá-li se tak o Kladně a pražských Dejvicích mluvit) plodně jednali a dojednané náležitě zapili. A ruka byla v rukávě.
To víte, holoubci, já se vám na nějaké veřejné mínění taky můžu…, mnul si ruce primátor. Ačkoli oficiálně o tom nepadlo ani slovo, povídali si o jeho odchodu vrabci na střeše i slepice na magistrátě, což prakticky vylučovalo, že by to nebyla pravda. Primátor si vzal dovolenou a čekal, až shora přijde patřičný povel.
Jenže vysoká politika je taky vysoce proměnlivá. Kdosi zveřejnil čísi tajné nahrávky, někdo jiný řekl, že vůbec nejsou tajné, další se připojil s tím, že to vůbec nejsou nahrávky, z čehož nakonec padla vláda. A s ní i primátorův sen, že by mohl být náměstkem životního ministra, který sám teď upaloval z ministerstva jako o život, aby na něj náhodou někde něco nenašli.
A jaké z toho plyne poučení?
Přeci, že všehomoc škodí!
Žádné komentáře:
Okomentovat